Příběhy do šuplíku

Jsem nikdo, asi si říkáte proč…Proč zrovna nikdo odpověď je, až překvapivě jednoduchá, člověk bez budoucnosti a s dost mizernou minulostí, kterou bych nepřál, ani tomu nejhoršímu nepříteli totiž ani žádné jméno nepotřebuje. Stojím tady na půdě svého domu, mezi nejrůznějšími nepotřebnými věcmi, dřevěnou, stoličkou, pod nohama a smyčkou zákona kolem krku. Nejspíš si říkáte, co to je za magora, který dává název něčemu, o čem ví, že ho připraví o život. „Ano jsem, magor, vím to.“ „Řekli mi to totiž doktoři, to za prvé a za druhé, kdybych nebyl magor, tak tu nestojím se smyčkou zákona kolem krku a nechystal bych se spáchat něco, co páchají jen ti nejzoufalejší lidé.“Proč smyčka zákona? Důvod je prostý! To k čemu se chystám, je totiž jisté, tedy zákonité už několik měsíců předem. Poslyšte tedy příběh toho, co mne dohnalo až sem. Jak jsem, říkal na začátku jméno, není důležité, ale pro naše účely to asi bude lepší. Jmenoval jsem se John, narodil jsem se do rodiny střední vrs

Projekt XY Tehdy ještě Martina Vránová, poznala Pavla Domašovského, při studiu Obchodní Akademie, ale poněvadž nemohla ze školy dojíždět domů a musela si platit internát, přivydělávala si, jako servírka v jednom bistru, nedaleko policejní akademie, kam se Pavel chodil pravidelně stravovat. Ona byla, tmavovlasá hnědooká plnoštíhlá s masivními rty. Na sobě měla, černobílý stejnokroj servírky a na nohou, černé lodičky. Bistro u Turka stálo, nedaleko policejní akademie, tudíž tam chodilo hodně budoucích policistů. Martina měla jednu neřest, sice slabost pro uniformy, proto se snažila ulovit každého nováčka, který vstoupil do dveří tohohle bistra, ovšem bez zjevné šance na úspěch. Martina si tolik přála najít chlapa, že po několika neúspěšných pokusech, začínala, pomalu ztrácet naději, na partnerský život. Když vtom, to přišlo. Do bistra, totiž vstoupil muž, atletické postavy z jeho ostře řezané tváře na ní koukaly, pronikavě zelené oči a jeho už, tak dost mužnou postavu

Někde v Americe, v jednom z těch ohavných mrakodrapů, které si velké firmy pronajímají jako kancelářské prostory, sídlí firma, která se zabývá vývozem počítačové techniky do rozvojových zemí a s tím spojenou výukou tamních obyvatel, zaměřenou na to, aby se místní lidé naučili tyto technologie správně a hlavně bezpečně používat. Protože tato výuka trvá většinou několik měsíců a je s ní třeba začít ihned po dodání zboží, platí si firma pro tento účel zvláštního člověka, který s tímto úkolem v zádech a každou novou zásilkou PC letí letadlem na místo určení a několik měsíců učí zákazníka, jak správně a bezpečně zacházet s počítačem. Teprve poté, co se Rebecca Adamsová, jak se specialistka jmenuje, přesvědčí, že zákazník opravdu rozumí tomu, co ho naučila a nehrozí jemu, ani jeho okolí žádné nebezpečí, plynoucí z neopatrného zacházení s počítačem, teprve pak Rebecca odletí domů s pocitem dobře vykonané práce. Rebecca Adamsová je 170 cm vysoká, má černé vlasy, štíhlou postavu a dlouhé k